NEVYKOŘENITELNÉ MÝTY O ZLOČINECH SOLÁRNÍKŮ

Ústavní soud vyhověl stížnosti bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Aleny Vitáskové, která si stěžovala na nízké odškodnění, jež jí obecné soudy přiznaly za neoprávněné trestní stíhání. Zprávu ČTK o jejím úspěchu převzala různá media včetně České justice (zde). Podle ní Ústavní soud vytkl obecným soudům,  že nezohlednily utrpení Aleny Vitáskové,  která žila do zproštění obžaloby Vrchním soudem v Olomouci 23 měsíců pod tlakem hrozby nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Jsem svědkem, že skutečně psychicky strádala, ač se snažila nedávat to najevo. Dokázala dokonce vykonávat až do konce mandátu povinnosti šéfky ERÚ. Až po zproštění jí povolily nervy.

Mínění Ústavního soudu je správné, ale není vyčerpávající. Skutečnost byla horší, než se ve zprávě uvádí, neboť tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jenž její věc vrátil k novému projednání jejímu „katovi“ Aleši Novotnému. Opět žila nějaký čas v napětí. Ale tentokrát se dočkala zprošťujícího rozsudku a státní zástupce Aleš Mezlík, který se významně zasloužil na jejím nespravedlivém odsouzení, se tentokrát neodvolal.

V jejím stínu nadále  zůstává  případ její podřízené spoluobžalované Michaely Schneidrové (zde) a (zde), která si také  „vysloužila“ trest odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Vrchní soud v Olomouci jí trest pouze mírně snížil. Prezident Miloš Zeman nevyhověl žádosti spolku Chamurappi z.s. o milost. Strávila 7 měsíců ve vězení. Vyprostil ji Nejvyšší soud ČR, který na základě dovolání popřel trestnost  žalovaného činu a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání. Senát „kata“ Aleše Novotného ji tentokrát zprostil. Avšak státní zástupce Aleš Mezlík se odvolal, takže pak musela čekat dalších 7 měsíců na spravedlnost. Život obžalované, propuštěné z výkonu trestu bez rozhodnutí o zproštění, byl obtížný, neboť nemohla získat zaměstnání, podporu v nezaměstnanosti, ani jiné dávky. V tomto ponižujícím postavení žila od 11.prosince2018 do 24.června 2020.

Ve zprávě mě popudila zmínka, že  „Vitásková čelila obžalobě v kauze chomutovských solárních elektráren jež obdržely licenci před koncem roku 2010, i když nebyly dokončené, a získaly díky tomu nárok na výhodnější výkupní ceny“.  To je klasický nevykořenitelný mýtus, kterému stále věří spousta lidí a média jej přebírají jedno od druhého. Není totiž pravda, že elektrárny nebyly dokončené. O vydání licencí rozhodla 31.prosince 2010 expertní komise ERÚ, která by vydání licencí nepovolila, kdyby zařízení nebylo dokončené. Na základě trestního oznámení, které podal nejdříve ERÚ a později spolek Šalamoun, licenční spis přezkoumala severočeská kriminální policie, která potvrdila, že v době vydání licencí měly elektrárny všechny náležitosti. A ke stížnosti proti závěrům policie potvrdil jejich správnost stejný státní zástupce Radek Mezlík, který se kdysi zasloužil o tragédii účastníků výstavby elektráren. Ostatně licence, vydané 31. prosince 2010, stále platí, ač ve správně-právních zmatcích po zahájení trestního řízení kdysi došlo k jejich dočasnému zrušení.

Výstavba elektráren proběhla za dramatických okolností. V listopadu 2010 stát oznámil zásadní snížení výkupních cen elektřiny z fotovoltaických zdrojů pro elektrárny, jež nezískají licence do konce r.2010. Ohrozil tím krachem budovatele elektráren, kteří projekt financovali z velké části z úvěru. Vzal jim peníze na splátky úvěru.  Nastal závod s časem, ztížený nepřízní počasí. Nicméně výstavba chomutovských elektráren nakonec skončila s určitými potížemi včas. O vydání licence rozhodla expertní komise ERÚ, kterou doprovázeli také jiní odborníci, mezi nimi expert úvěrující banky. 

Pro úplnost připomínám, že se jednalo o dvě pozemní a jednu střešní elektrárnu, z nichž každá byla v majetku jedné společnosti s ručením omezeným, součástí holdingu Z-Group.

Po shonu v závěru roku nastala pohoda. Netrvala dlouho. V únoru r.2011 místopředseda ERÚ Antonín Panák nahlédl do licenčního spisu a našel v něm padělané zprávy o revizích nízkonapěťových rozvodů, které měly proběhnout koncem prosince 2010. Zanesl je na policii a ERÚ z úřední povinnosti zahájil řízení o povolení obnovy licenčního řízení. V kritickém období nastoupila do čela ERÚ Alena Vitásková. Za ní přišla do ERÚ pozdější odsouzená Michaela Schneidrová, která se stala ředitelkou licenčního odboru. Na ni připadlo rozhodnutí o návrhu na obnovu licenčního řízení chomutovských elektráren. K nevůli Antonína Panáka nepřevzala připravené rozhodnutí svého předchůdce. Obnovu nepovolila. Vyneslo jí to trestní stíhání. Jak později potvrdil Nejvyšší soud ČR, postupovala správně. 

Od nálezu padělaných revizních zpráv se začaly dít věci dříve nevídané. Investoři si je neobjednali a ani netušili, že se dostaly do spisu. Kdyby policie zahájila řízení proti padělatelům, mohlo to skončit v nejhorším u okresního soudu. Souběžně by ERÚ ve správním řízení ověřil, zda padělky posloužily k neoprávněnému vydání licencí. Protože v licenčním spisu byly také správné revizní zprávy, investorů by se nález padělků nijak nedotkl. 

Jenže případ se dostal do péče královehradecké pobočky PČR-Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (dále jen ÚOKFK), kde se jej ujal iniciativní policista Pavel Pinka, jenž začal zkoumat celý proces licenčního řízení. Obvinil každého z vedoucích pracovníků investora a dodavatele, kdo měl při výstavbě elektráren významnou úlohu.  Ale mimo to jedním z prvních výsledků jeho zkoumání bylo vyvolání trestního řízení proti výše zmíněné Michaele Schneidrové. Od něho se pak odvinulo stíhání Aleny Vitáskové. 

Co vedlo PČR- ÚOKFK k rozšíření zájmu od padělatelů na celé licenční řízení, je pro mne záhadou. Jako laik si myslím, že kriminalizace celého licenčního řízení nebyla nutná. Ať již byly revizní zprávy jakékoli, neměly určující roli v rozhodování o vydání licence. Byly pouze povinnou přílohou žádostí o licence. 

Licence byly vydány v souladu s ustanovením energetického zákona po odborném posouzení stavu elektráren povolanými  osobami. Ani policista Pavel Pinka ani státní zástupce Radek Mezlík je odbornou vyspělostí nepřevyšovali. 

Kdyby Antonín Panák nenašel v licenčním spisu padělané revizní zprávy a nešel s nimi na policii, nikdo by už nikdy nezpochybnil zákonnost vydání licencí chomutovským fotovoltaikám dne 31.prosince 2010. Ale díky iniciativnímu chování policisty Pavla Pinky a dalších a jeho podpoře státním zástupcem Radkem Mezlíkem se před soud dostalo 11 dosud bezúhonných občanů. Tam se jich ujal soudce Aleš Novotný, proslulý sklonem k ukládání hodně vysokých trestů. Se státním zástupcem Radkem Mezlíkem se skvěle doplňovali. Z obviněných jen dva unikli uložení nepodmíněného trestu prvostupňovým rozsudkem. Byl mezi nimi vážně nemocný ředitel licenčního odboru ERÚ, proti jehož zproštění se ale státní zástupce Aleš Mezlík odvolal. Pan obžalovaný se rozhodnutí odvolacího soudu nedožil. 

Trestní stíhání vedené bez ohledu na ustanovení energetického zákona a pokynů ERÚ nemohlo vést k objektivnímu výsledku. Příkladem budiž přístup příslušných orgánů k revizním zprávám. Revizní technik, který vykonával funkci technického dozoru na stavbě, jich vypracoval sedmnáct. Provedl je podle dobových zvyklostí, tedy proměřil nízkonapěťové rozvody, nepřipojené k fotovoltaickým panelům. Dodnes neexistuje žádný právní předpis, jenž by stanovil, jak se mají revize provádět. Orgány, vyšetřující průběh výstavby elektráren, laicky usoudily, že se technik daným způsobem jejich provedení dopustil podvodu. A až v r.2015 jim soudy daly za pravdu. Přístup orgánů činných v trestním řízení je ale v rozporu se  skutečností, že elektrárny od uvedení do provozu před mnoha lety vyrábějí, aniž by došlo k úrazu elektrickým proudem nebo nějaké jiné poruše, která by prokázala nesprávnost zjištění revizního technika. Ostatně v jiných soudních řízeních z poslední doby se revizní technici domohli uznání jednání v dobré víře. 

Pověst o nedokončenosti elektráren v době vydání licencí vyvolal státního zástupce Radek Mezlíka výrokem v obžalobě, převzatým do odůvodnění rozsudku senátu Aleše Novotného. Podle něj v době prohlídky zařízení při projednání žádostí o licenci nebyly elektrárny dokončeny ani zčásti. Za tento výrok jej zkritizoval i odvolací soud, který jej do odůvodnění svého rozsudku převzal bez slůvka „ani“. Vysloužil si tím kritiku kvůli změně výrokové věty, provedené bez vlastního dokazování. Skutečnost byla taková, že při prohlídce dne 20.prosince 2010 byly na zařízení nedodělky v hodnotě několika desítek tisíc Kč, které na funkčnost zařízení neměly podstatný vliv. Následující den se investoři dohodli s vedením ERÚ, že do konce roku nedodělky odstraní, a tak se i stalo. Malý význam nedodělků potvrzuje skutečnost, že hned 22.prosince 2010 odborníci distribuční organizace připojili elektrárny na síť a ty začaly dodávat proud. Při další prohlídce dne 31.prosince již byly nedodělky odstraněny a expertní komise povolila vydání licencí.

Pro státního zástupce Radka Mezlíka ale licenční řízení skončilo 20.prosince 2010. Tím, co investoři podnikali dále v souladu s dohodou s vedením ERÚ a tedy podle energetického zákona, se již nezabýval, protože chtěl za každou cenu prokázat, že došlo k trestnému činu. 

Kromě toho vložil jednatelům investujících společností do hlav úmysl podvést ERÚ vyhotovením protokolů o převzetí od dodavatele nedokončeného zařízení elektráren do jejich majetku. Žadatelé museli přílohou k žádosti o licenci prokázat, že zařízení je jejich, takže mají právo s ním nakládat. Tento administrativní úkon museli samozřejmě připravit v předstihu. Pro posouzení, zda lze elektrárnám vydat licence, platil výsledek jejich prohlídky, nikoli popis zařízení v protokolu. Při prohlídce 31.prosince 2010 již žádné rozpory mezi obsahem protokolů a skutečným stavem neexistovaly. Ale „kdo chce psa bít, ten si hůl najde“. 

Zvláštní půvab má způsob, jakým orgány činné v trestním řízení prokázaly nedokončenost zařízení střešní elektrárny. Všechny tři elektrárny se nacházely v jednom objektu.  Expertní komise se na místo činu dostavila 20.prosince 2010 a znova 31.prosince 2010. Při první prohlídce nedala souhlas k vydání licencí, při druhé již ano,  a to pro všechny tři elektrárny. Na střechu ale experti ERÚ nikdy nevylezli, čili o stavu elektrárny se na vlastní oči nepřesvědčili. Když se pak v trestním řízení státnímu zástupci Radku Mezlíkovi hodilo prokázat, že střešní elektrárna nebyla v den vydání licence dokončená, přímé vizuální posouzení měly nahradit výsledky analýzy záznamů ze skladového hospodářství, kterou provedl policista Špaček. Obhajoba jeho závěry zpochybňuje, protože do evidence skladového hospodářství se promítly pohyby zboží i z jiných akcí, netoliko z montáže střešní elektrárny, takže takto nelze zjistit počet prvků, instalovaných na střeše do 31.prosince 2010. 

Za pozornost stojí chování expertů ERÚ, kteří svým dobrozdáním umožnili vydání licencí, které podle názoru orgánů činných v trestním řízení neměly být vydány. V důsledku jejich rozhodnutí měla vzniknout škoda. 

Z tvrzení, že licence neměly být  vydány, logicky vyplývá podezření, že svou práci vykonávali nedbale, možná neodborně. Zvlášť důvodné je podezření v případě střešní elektrárny, kterou nikdy nezkontrolovali, ale přesto pro ni nechali vydat licenci. Jednali nedbale a hypoteticky umožnili vznik značných škod. Jako laik si myslím, že je měl státní zástupce Radek Mezlík obvinit z nedbalostního trestného činu. Místo toho je použil jako svědky proti obžalovaným. Je možné, že se tak dopustil nadržování, což by mohlo být důvodem k stíhání pro nedbalostní jednání. 

Vydání licencí bylo ale v pořádku, takže výše uvedené úvahy mají jen akademický význam, směřující k zpochybnění logičnosti kroků státního zástupce Radka Mezlíka. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka. 

BEZBRANNOST OBĚTÍ

Zhruba od poloviny roku 2022 až donedávna se ve veřejném prostoru přemílalo vyprávění podnikatele Pavla Buráně o jeho údajném únosu a vydírání, které měl zorganizovat jeho bývalý společník Jaroslav Novotný, s nímž se okrajově „svezla“ jeho manželka. Ve veřejnosti mohl vzniknout dojem, že „válka“ se týká pouze bývalých společníků. Úplně stranou zájmu zůstali údajní únosci, o nichž vždy mluvil jen Pavel Buráň a kromě něho je nikdy nikdo neviděl. Nezúčastnili se ani podpisování listin v přítomnosti advokáta. Ale obvinění, které odněkud přivedla policie, byli přesto plnohodnotnými účastníky trestního řízení. Novináři, kteří Buráňovo vyprávění šířili, se jej asi nezeptali, kdo ho vlastně unesl. 

„Únosci“ měli být čtyři: tři na silnici, čtvrtý-patrně jejich velitel- ve vile Novotných. Podle Buráňova popisu v přípravném řízení měli mezi sebou mluvit  nějakým východoslovanským jazykem a dokonce to možná mohli být „Rusáci“. Původně tvrdil, že by je asi nepoznal, až na jednoho. 

Velitele policie neustanovila. Obvinila pouze ty ze silnice. Byli to občané Slovenské republiky, hovořící běžnou slovenštinou. Policisté nedokázali před soudem vysvětlit, jak právě na tyto tři přišli. 

Policie ale nenašla ani náznak stopy o spojení obv. Jaroslava Novotného s nimi, ať již přímého nebo zprostředkovaného, či o jeho podílu na organizačních přípravách únosu. Někdo by přece musel „únosce“ najmout, zaplatit jim, dohodnout časový harmonogram akce a jiné podrobnosti, ale obv. Jaroslav Novotný neměl organizační zázemí, jež by takovou akci zvládlo. 

Analyzoval jsem rekognice dvou obviněných. Policie provedla s Pavlem Buráněm rekognici podle fotografií, při nichž je „poznal“. Umístění fotografií v albech usnadňovalo Pavlu Buráňovi označení těch správných. Mohla to ovšem být náhoda. Soud ale k těmto rekognicím nepřihlížel, protože nebyly naplněny zákonné podmínky pro jejich použití. 

Než policisté ukázali podezřelé Pavlu Buráňovi při rekognicích in natura, přednesl jejich popis, ve srovnání s výpovědí z přípravného řízení překvapivě přesný. Ale vynechal nápadné, nepřehlédnutelné podrobnosti. U jednoho jizvy na tváři, u druhého plošné tetování rukou od zápěstí po  ramena. Při poznávání stál holohlavý obviněný na kraji řady figurantů, kteří měli málo vlasů. Druhý stál na kraji řady černě oděných figurantů a jako jediný měl bílou skvrnu pod krkem. Pavel Buráň oba „poznal“ jako pachatele únosu. Obžaloba byla nevyhnutelná. 

Soudce Radomír Koudela věnoval značné úsilí usvědčení „poznaných“ únosců. Nakonec ale uznal, že jejich alibi je v pořádku a v dohodě se státním zástupcem je v druhém prvostupňovém rozsudku pravomocně zprostil obžaloby, když jednoho zprostil pravomocně již v prvním rozsudku. Protože zproštění bylo pravomocné, nebyl důvod k jeho přezkoumání odvolacím Vrchním soudem v Olomouci. Podíl státního zástupce na rozhodnutí o zproštění je důležitou okolností: po celou dobu trestního řízení se usilovně snažil dosáhnout odsouzení Novotných a proti jejich zprošťujícímu rozsudku se odvolal. 

Pravomocné zproštění všech tří ustanovených „únosců“ mělo přirozený následek: zproštění Novotných obžaloby  v třetím rozsudku, protože únos bez únosců je zjevný nesmysl. 

Obvinění z účasti na únosu a vydírání bylo velmi nepříjemným zásahem do života „únosců“ a jejich rodin. Museli strpět vzbuzení dětí domovní prohlídkou v časných ranních hodinách, podezíravé pohledy a změnu chování sousedů a přátel, vyhazov ze zaměstnání, rozchod s přítelkyní, cestování do dalekého Zlína, obtěžování výslechy rodinných příslušníků ve Zlíně. Pár korun odškodnění za nesprávné řízení jejich rozhořčení kvůli neoprávněnému stíhání nezhojilo. Oba „únosci“, zproštění obžaloby v druhém rozsudku, proto podali u zlínské policie trestní oznámení na Pavla Buráně pro křivé obvinění. 

Je docela dobře možné, že obtěžování „únosců“ vyvoláním jejich trestního stíhání bylo výsledkem pochybení policistů, na němž Pavel Buráň nenesl vinu. Ale při plném vědomí je uznal za pachatele a stal se přímým původcem jejich trápení. Měl právo prohlásit, že si není jist, nebo je dokonce vyloučit. V takovém případě by pro ně nepříjemnosti rekognicemi in natura pravděpodobně skončily. Je ale pochopitelné, že Pavel Buráň by ani v nejistotě neohrozil postup trestního řízení, protože naléhavě potřeboval paralyzovat Jaroslava Novotného, jenž se po něm dožadoval úhrady stamilionové pohledávky. „Únosci“ proto  jistě měli právo dožadovat se, aby míru zavinění Pavla Buráně na jejich útrapách vyhodnotil nezávislý spravedlivý soud.  

U zlínské policie ale nepochodili, neboť v jejich neprospěch vyhodnotila odůvodnění rozsudku, jímž soudce Radomír Koudela „změkčil“ zprošťující výrok, jenž svými důsledky vyzněl v neprospěch Pavla Buráně. Uvedl totiž, že „soud si stejně myslí, že se obžalovaní spolu s ostatními obžalovanými nějak na únosu podíleli“. Chtěl tím zřejmě říci, že možná pomohli přivést pravé pachatele. 

Zlínská policie ale tento výrok vyhodnotila tak, že zproštění obžalovaní byli skutečnými únosci, jen se jim to nepodařilo prokázat. Kromě toho usoudila, že se Pavel Buráň mohl neúmyslně zmýlit. Trestní oznámení založila ad acta. 

Poškození „únosci“ nemohli názor policie  přijmout. Ochranu hledali u státního zastupitelství. Ale nenašli ji tam: státní zástupci okresního i krajského státního zastupitelství se ztotožnili s názorem policie. V podstatě opisovali stanoviska jedni od druhých. 

Poslední nadějí pro poškozené „únosce“ byl nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, který je vybaven výlučnou osobní pravomocí nařídit přezkum skončených věcí. Obrátili se na tedy na něj. 

Jeho postup byl ale pro ně zklamáním. V podstatě přejal názory policie a nižších státních zástupců. Ale své rozhodnutí jim nesdělil osobně, vyjádřením na úředním formuláři s vlastnoručním podpisem, což by se dalo předpokládat při vydání rozhodnutí ve výlučné osobní pravomoci,  ale prostřednictvím podřízené státní zástupkyně, která se ani na zmocnění k vyřízení věci neodvolala. Pouze hypotetický názor nejvyššího státního zástupce vysvětlila. V podstatě převzala stanoviska policie a nižších státních zastupitelství. Dokonce výslovně připustila, že Pavel Buráň je mohl za pachatele označit právem. Úvahy nižších stupňů obohatila o názory Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, z nichž vyvodila, že stát  není vázán pozitivní povinností odpovídající právu na účinné vyšetřování a součástí práva na účinné vyšetřování není vést s poškozenými „korespondenční polemiku“ nad každým detailem skutkového stavu. A doplnila upozorněním, že rozhodnutí nejvyššího státního zástupce nelze napadnout žalobou u Nejvyššího správního soudu. 

Poškození „únosci“ si vůbec nepřipustili myšlenku, že by státní zástupkyně mohla vyslat do  světa názor, který neměla posvěcený nejvyšším státním zástupcem. Věděli, že rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je konečné, neexistuje proti němu opravný prostředek. Usoudili ale, že autorka daným způsobem vyhodnocení jejich stížnosti na postup nižších orgánů poskytla svému nadřízenému špatnou službu. 

Zaslali tedy nejvyššímu státnímu zástupci podnět k vykonání vnitřního dohledu nad její prací. Obratem jim ale sdělil ředitel trestního odboru Nejvyššího státního zastupitelství, že dohled nebude vykonán, protože jeho výsledek by mohl nepřípustně zpochybnit rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, jež je nezměnitelné. 

Poškozeným „únoscům“ nezbývá než se smířit s tím, že se nedomohou posouzení škodlivosti jednání Pavla Buráně soudem. Vedlejším výsledkem neúspěšného pokusu o ochranu nejvyšším státním zástupcem je potvrzení jeho nároku na papežskou neomylnost. Jako laik se obávám, že tento jeho pomyslný nárok je protiústavní, přesněji: v rozporu s Listinou základních práv a svobod. 

Jistě by bylo zajímavé znát názor ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jehož by případně mohl popsaný případ vést k iniciování úpravy pravomoci nejvyššího státního zástupce. Podobnou pravomoc měl generální prokurátor předlistopadového režimu. Ten měl ale v zádech orgány KSČ, které mu okolnostem nepřiměřený postup mohly „rozmluvit“ bez ohledu na zákon. Nejvyšší státní zástupce nikoho v zádech nemá, jeho moc je v některých ohledech (nejen v případě přezkumu skončené věci) neomezená.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

MUŽ V ŽENSKÉM TĚLE

Ústavní soud vyvolat velký rozruch vyjádřením, že pro povolení změny pohlaví není nutná kastrace. Zájemcům vyšel vstříc, ale nezakázal provádění zásahů do vnitřního ustrojení těla těm, kteří si je přejí provést.

Známý komentátor Eric Best k  rozhodnutí Ústavního soudu poznamenal ve Fleetsheet´s Final Word z 9. května 2024, že si Češi budou muset zvyknout, že muž může porodit miminko a naopak žena se může stát dárkyní semene. Nedodal, že se to týká osob se změnou pohlaví, nedovedenou do důsledků chirurgickými zásahy.

Přiměřeně pokročilému věku jsem poněkud natvrdlý. Věřím, že pohlaví jsou pouze dvě a jsou daná vnitřním ustrojením  těla. Uměle prováděné změny pohlaví jsou „proti přírodě“. Nechápu, co způsobilo, že najednou začali někteří lidé pociťovat nespokojenost s pohlavím, s nímž se narodili a usilují o jeho násilnou změnu.  Nejsem si jist, že soudci Ústavního soudu vzali do úvahy všechny okolnosti, do nichž se zájemci o změnu pohlaví mohou dostat a svým rozhodnutím jim otevřeli cestu k nejrůznějšímu trápení.

Proces uměle vyvolané změny pohlaví s sebou nese spoustu nepříjemností, jež si zájemce před jeho spuštěním sotva dovede představit. Soudím, že legislativa a justice by se spíše měly snažit zájemce odradit, než jim uvolňovat cestu.

Žadatel o změnu pohlaví se během procesu přechodu může dostat do extrémních podmínek, v nichž bude trpět. Představme si potíže „muže“, jenž se v průběhu procesu přeměny z ženy na muže dostal do výkonu trestu (znám takový případ). Podrobuje se hormonální léčbě, kterou provázejí bolesti. V těle má orgány, jejichž činnost byla hormonální léčbou utlumena. Jejich přítomnost vnímá úkorně a chce se jich zbavit.  Zařídit jejich odstranění je ve vězeňských podmínkách obtížné. Mimo to: vězeň se sice cítí být mužem, ale má ženské tělo: bude-li vykonávat trest v mužské věznici, může se stát předmětem nežádoucího zájmu spoluvězňů.  Naopak v ženské věznici nadopován přísunem testosteronu by případně mohl ohrožovat spoluvězenkyně.

Ani v civilním životě nejsou jedinci, procházející změnou pohlaví, chráněni před různými nepříjemnostmi. A hormonální léčba a chirurgické zákroky jsou nákladná záležitost. Obávám se, že transgenderismus je varovným příznakem degenerace homo sapiens jako živočišného druhu. Stát by proto měl čelit vhodnou osvětou bujení této novodobé nepřístojnosti.    

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEKONEČNÁ KAUZA ČAPÍ HNÍZDO

Dne 10.května 2024 jsem se na internetu seznámil s obsahem odvolání (zde), jež v kauze Čapí hnízdo podal žalobce Jaroslav Šaroch proti druhému rozsudku senátu předsedy Jana Šotta Městského soudu v Praze. Zveřejněná informace se opírá o vysvětlení, které novinářům podal mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Aleš Cimbala. Ze zprávy není jasné, zda již odvolání obdrželi obžalovaní Andrej Babiš a Jana Nagyová.

Marně pátrám v paměti, zda jsem se již v minulosti setkal s informováním veřejnosti o obsahu odvolání dříve než zaznělo při veřejném zasedání soudu a nic se mi nevybavuje.

Sama kauza Čapí hnízdo je pro mne jako justičního prudiče (pardon, občanského aktivistu) nezajímavá. Žalobce žádá pouze podmíněné a peněžité tresty, které by obžalované v případě pravomocného odsouzení nezruinovaly. Mají luxusně zajištěnou obhajobu. Ostatně je zřejmé, že obžalovaný Andrej Babiš se sice cítil oprávněně pohoršen zneužitím jeho nemocného syna jako svědka obžaloby, ale jinak proces příliš úkorně nevnímá. Ve stejný den, kdy zpráva vyšla, se na mne v noci zakřenil z aplikace X (dříve Twitter) hokejový fanoušek Andrej Babiš v doprovodu hezké blondýny (s manželkou se rozešel). To by zkroušený obžalovaný nedokázal.

Zajímavé jsou pouze různé anomálie, jež se u běžných případů nevyskytují. Ranné zveřejnění obsahu obžaloby je jednou z nich: utvrzuje mě v dojmu, že justice vede režii procesu tak, aby docházelo k zpochybňování vedlejšího obžalovaného Andreje Babiše v době, kdy dochází k nějakým politickým událostem, na jejichž výsledku pro hnutí ANO mu musí záležet. Takovou událostí jsou v současnosti blížící se volby do Evropského parlamentu. Dělo se to od počátku procesu, když přáním iniciátorů vyvolání zájmu veřejnosti o kauzu byla zřejmě snaha vytlačit Andreje Babiše z politiky nástroji trestního práva, když cestou politického boje se to nedaří.

Další anomálií je sama role žalobce Jaroslava Šarocha, který jako dozorový státní zástupce trestní stíhání všech původních obviněných zastavil, protože v jejich počínání neshledal trestnost. Jeho rozhodnutí zvrátil tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman jen pro osoby Andreje Babiše a Jany Nagyové. Žalobce Jaroslav Šaroch je nyní houževnatě pronásleduje proti svému původnímu právnímu názoru. Netuším, co na to říká jeho svědomí. Právní názor Pavla Zemana nelze brát na lehkou váhu, ale jako laik si myslím, že by bylo lepší, kdyby žalobu zastupoval jiný státní zástupce, jenž nebyl Pavlem Zemanem usvědčen z pochybení.

V odůvodnění odvolání mě jako laika zaujalo, že žalobce navrhl odvolacímu soudu,  aby v případě, že by odvolání vyhověl, by nalézací soud zavázal svým právním názorem. To je záležitost, kterou veřejnost opakovaně špatně chápe. Soudci jsou ve svém rozhodování nezávislí, ale zde se najednou po nich žádá, aby nepostupovali podle svého svědomí a rozumu, ale podle mínění nadřízeného soudu. Jako laik uznávám, že je správné, aby soudci z vyššího stupně, kteří by měli být odborně a zkušeností zdatnější, než soudci nalézacího soudu, prosadili  své vidění důkazní situace. Konstatuji pouze, že jde o požadavek, těžko stravitelný pro laickou veřejnost. Jaroslav Šaroch mohl ostatně jít ve své zlomyslnost dál návrhem, aby odvolací soud vrátil věc soudu 1. stupně s příkazem, aby nové projednání proběhlo v jiném složení senátu. Nebylo by to úplně nepochopitelné, protože již dvě rozhodnutí senátu Jana Šotta neodolala názoru žalobce.

Žalobce se mimo to dožaduje, aby odvolací soud přiměl soud 1. stupně, aby se zabýval tzv. druhou linií obžaloby, tedy působením společností Agrofert a Čapí hnízdo na stejných  nebo sousedních trzích. Jako laik si netroufám tento požadavek hodnotit. Ale pro změnu mi vadí, že se orgány činné v trestním řízení nepozastavily nad odpovědností státních úředníků, kteří měli k disposici úplné podklady k žádosti o dotaci, byli zřejmě odborně lépe vybaveni pro jejich vyhodnocení než policisté a státní zástupci, a přesto dotaci přidělili. Také mi vadí, že se nezkoumá společenská prospěšnost použití dotace. Jednak to byl jen malý příspěvek k miliardové investici,  ale pomohl k vybudování víceúčelového zařízení, které je prý hezké (nikdy jsem tam nebyl) a pro danou oblast prospěšné. Ostatně nástupnická společnost Imoba (součást holdingu Agrofert) dotaci vrátila, takže imaginární škodu zahladila.

Z poznatků, jež jsem získal náslechem při hlavním líčení v 1. kole (2. kolo jsem nesledoval) usuzuji, že Andrej Babiš zahájil vyčleňování společnosti Čapí hnízdo ze svazku holdingu Agrofert dříve, než byly vypsány dotace. Pokud o jejich vypsání nevěděl, je jeho obvinění nesmyslné. Z dokumentace, kterou mám k disposici, i z jiných zdrojů jsem dospěl k názoru, že obžalovaná Jana Nagyová nezatajila před příslušným úřadem nic, co by jej mohlo odradit od přiznání dotace. Mám i jiné pochybnosti, ale to není podstatné.

Budeme nyní několik týdnů či spíše měsíců čekat na další rozhodnutí odvolacího soudu. Nebudu překvapen, vyhlásí-li je Vrchní soud v Praze v době, kdy se bude schylovat k senátním volbám.

Kauza má ovšem i etickou rovinu. Je otázka, zda bylo skutečně nutné žádat o dotaci v situaci, kdy společnost Čapí hnízdo měla v zádech kolos rozměrů Agrofertu. Ale to je jiná věc, jež nemůže být předmětem zkoumání v trestním řízení. Občas se setkávám s názorem, že podnikatel, který vidí peníze, ležící v prachu a nezvedne je, je hlupák a zaslouží si krach. Mám také pochybnosti etického rázu o ochotě policie a státního zastupitelství zabývat se trestním oznámením tohoto druhu, jež oznamovatel podal velmi pozdě (trestní odpovědnost státních úředníků byla již možná promlčena) a zřejmě účelově. Mám dost zkušeností s neochotou přijmout trestní oznámení v případech jednoznačnějších a politikou nepostižených, než je kauza Čapí hnízdo. Ale – jak praví přísloví - do vysokých stromů nespíš tříská blesk a Andrej Babiš vyčnívá skutečně hodně vysoko.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

SOUDCI PROTI MINISTROVI

Když jsem si na České justici dne 3. května 2024 přečetl článek Petra Dimuna „„Nebezpečné a destabilizující“. Nejvyšší soud odmítl ministerskou novelu trestních předpisů“ (zde), ve vzpomínkách se mi vybavily přibližně deset let staré šarvátky kolem návrhu nového zákona o státním zastupitelství. Tehdy jeho přípravy provázely rozsáhlé  diskuse, do nichž hlasitě zasahovala i laická veřejnost. Když se ve střetu s vedením státního zastupitelství jako nositelem reformních záměrů nedařilo ministryni Heleně Válkové, otřáslo to jejím postavením. Prý to byl důvod, proč byla přinucena k odstoupení. Nejsem si jist, zda nehrály roli ještě i jiné důvody, ale subjektivně jsem přesvědčen aspoň o částečném vlivu. 

Dnes žádné bouřlivé veřejné debaty kolem novel trestněprávních předpisů neprobíhají. Věrchuška soudí, že s laickou veřejností není třeba se bavit. Shodou okolností je podruhé ministrem spravedlnosti Pavel Blažek, který se kdysi snažil prosadit reformu státního zastupitelství, ale nakonec návrh zákona stáhl ze Sněmovny jako neprůchodný. Staví-li se elita českých trestních soudců zásadním způsobem proti ministerskému návrhu novel trestněprávních předpisů, je to nepřímý útok na ministra, který zastřešuje práci jejich autorů. Nebylo by nic divného, kdyby jej kvůli tomu někdo vyzval k resignaci, když poslanec Jakub Michálek jej vyzýval k resignaci kvůli malichernostem. Na rozdíl od Heleny Válkové má ale Pavel Blažek v zádech Petra Fialu, který ho určitě podrží. Ze strany opozice mu asi nic nehrozí, protože zdraví právního prostředí státu  je pro ni málo významné a nedosti vznešené, aby ji vzrušil spor mezi ministerstvem a soudci o nové trestněprávní předpisy. 

Nicméně k výhradám Nejvyššího soudu ČR by pan ministr a ministerští úředníci neměli přistupovat přehlíživě jako k  projevům nespokojenosti laické veřejnosti. Nevypořádané námitky soudců by určitě překážely  hladkému průběhu projednávání novel v Parlamentu. Je proto na ministrovi, aby vyvolal veřejnou debatu a hledal kompromis, pokud se mu nepodaří přesvědčit soudce o ministerské pravdě. 

Jako laik, který se pohybuje v prostředí trestního řízení a ve vězeňství bezmála třicet let, jsem si v článku všiml některých třecích ploch mezi soudci a ministerstvem. Především shodně s ministerstvem považuji za ostudu pro stát nepřijatelně vysoký podíl vězňů na české populaci. Stát zatěžuje i finančně. S trochou přehánění lze tvrdit, že nejsme tolik národ muzikantů, jako národ kriminálníků. Nejde jen o počet, ale i o národnostní složení vězeňské populace, v které je velmi málo cizinců, což je české specifikum:na ostudu si jako národ vystačíme sami. Snaha autorů novel legislativně přispět ke snížení počtu vězněných osob a ke zkrácení průměrné délky trestů je nesporně chvályhodná. Snaha soudců jakkoli zlehčovat závažnost stále se zvyšujícího podílu vězňů na populaci na mne působí dojmem odtrženosti od běžného života. Na druhé straně by nebylo vhodné podceňovat jejich kritiku některých změn, jež chce ministerstvo zavést. 

Laický pohled na obsah novel může být v některých bodech odlišný jak od názorů ministerských legislativců, tak od pochybností soudců. Mezi lidem obecným jsou časté pochybnosti o účelnosti ukládání nepodmíněných trestů, když odsouzení prý se ve vězení většinou nepolepší, ale naopak se  přiučí špatnostem, jež dříve neznali. Vedle toho se poukazuje na široké vedlejší neblahé účinky věznění a také na dopady do života nevinných blízkých odsouzených. Přerušují se ekonomické aktivity odsouzených, rodiny přicházejí o živitele, trhají se mezilidské vztahy, snižuje se dobytnost pohledávek věřitelů za vězni. Státu nezbývá než nést vysoké náklady, spojené s vězněním. V případě nenásilných trestných činů ukládání přiměřeně přísných finančních trestů a důsledné vymáhání náhrady škod by proto mělo mít přednost před omezováním osobní svobody. Trest finančními sankcemi, jež pachatele donutí k tvrdé práci a životu v chudobě až do nahrazení způsobených škod, mi připadá užitečnější než nicnedělání ve věznicích, humánně vybavených pro provozování příjemných volnočasových aktivit vězňů. Ukládání finančních trestů má ovšem smysl pouze u těch odsouzených, u nichž lze předpokládat splacení. 

Účinným nástrojem k zmenšení vězeňské populace by bylo předcházení návratů propuštěných odsouzených do věznic. Vysoká recidiva je problém, o němž se ví, hodně se o něm mluví, ale k jeho potlačení se nedělá prakticky nic. Naprostá většina odsouzených se prostě ocitne před branou věznice s pár korunami v kapse a s různými nevyřešenými problémy a je pouze na nich, jak se s návratem na svobodu vypořádají. Jsou dokonce mezi nimi i tací, pro které je život ve vězeňském prostředí jednodušší než na svobodě. Mělo by je proto odstrašovat výrazné navýšení trestních sazeb za opakovanou trestnou činnost. Ale zejména by se měl stát postarat, aby každý propuštěný odsouzený měl prověřené podmínky pro vedení řádného života hned od návratu na svobodu (práci, střechu nad hlavou) a aby nad ním byl účinný dohled, podstatně důraznější  a věcnější než dohled Probační a mediační služby současné úrovně, která se ostatně zajímá jen o malou část propuštěných vězňů. 

Nesdílím hojně rozšířený názor, že nejkratší cestou k uvolnění prostoru ve věznicích je skoncování se stíháním neplatičů výživného. Pohled na výživné jako na příjem matky je scestný. Je to především příspěvek na pokrytí oprávněných potřeb dětí,  které přece nemohou ani za špatnou volbu partnera matkou, ani za neodpovědnost otců. Považuji proto neplacení výživného za společensky nepřijatelné jednání a závažný trestný čin. Vězeňství by mělo odsouzeným neplatičům poskytnout podmínky, aby již ve výkonu trestu pracovali a spláceli dluhy na výživném. Navrhují-li ministerští asociálové, aby neplacení výživného bylo trestné jen tehdy, dostane-li se vyživovaná osoba do stavu nouze, znehodnocují úsilí matky, která od otcem opuštěných dětí odvrátí nouzi. Odmítám občasné zlehčování závažnosti neplacení výživného tiše vysloveným názorem, že některé matky mají svůj díl viny na nevhodném chování neplatícího otce: může to být pravda, ale následky trestného jednání nakonec vždy dopadnou na děti, jež otcovo chování nezavinily. 

Důkladná veřejná debata o problémech, vyznačených soudci Nejvyššího soudu ČR, je nejen nutná, ale zasluhuje nadstranický přístup. Účastníky trestního řízení se občané dostávají bez ohledu na politické preference.  Nelze připustit, aby trpěli proto, že Sněmovnou neprojde užitečné legislativní opatření jen proto, že je předložila  jiná než vládní či naopak opoziční strana. Opakování ostudného způsobu, jimž se chovala Fialova vláda a Sněmovna  v případě tzv. důchodové reformy, by nevedlo k žádoucímu výsledku. 

=========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

POUČENÍ ZE ZAŠOVÉ

 Valašská vesnice Zašová má pevné místo v mých vzpomínkách na vzdálené mládí, proto mě zaujala zpráva, že v souvislosti s vybudováním tamní velké fotovoltaické elektrárny společnosti REN Power se dostalo před Krajský soud v Brně šest obžalovaných (zde). Náhodou se ke mně dostala současně se zprávou o smrti prof. Roberta Kvačka, jehož přednáškám na jisté „kacířské“ škole v době normalizace vděčím za znalosti o moderních politických dějinách Evropy a mé původní vlasti, tedy  Československa. (zde). Touto zmínkou vzdávám čest jeho památce. 

Na své dráze justičního prudiče (pardon, občanského aktivisty) jsem měl příležitost seznámit se s problematikou kriminalizace solárníků hodně zblízka a důkladně. Stále mi vadí, že se místo trestně stíhaných solárníků nebo případně společně s nimi před soud nedostali  politici a úředníci, kteří nejdříve navnadili investory vysokými výkupními cenami za elektřinu, ale hned jim nastavěli do cesty překážky. Protože český stát musí vše regulovat, aby mohl ospravedlnit zaměstnávání armády úředníků, k zahájení provozu solární elektrárny bylo nutné získat licenci Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Licence byly česká specialita, která  se dnes již nepožaduje. Ale ne každý měl zajištěno, že se bude moci podílet na solárním byznysu. Pokud se distribuční společnost neuvolila elektrárnu připojit, solárník měl smůlu. Licenci nemohl získat. Jeho investice přišla nazmar. 

V listopadu r. 2010  stát zasadil solárníkům tvrdou ránu: s účinností od 1. ledna 2011 zásadně snížil výkupní ceny. Kdo financoval výstavbu elektrárny z úvěru, byl ohrožen krachem, protože snížené ceny by mu znemožnily plnit splátkový kalendář. Vypukl proto zběsilý závod s časem za účelem získání licence do 31.prosince 2010 za každou cenu. 

Investoři, kteří získali licenci v závěru roku 2010 se pak stali předmětem všetečného a namnoze nekvalifikovaného zájmu orgánů činných v trestním řízení, částečně povzbuzovaných ERÚ. Výsledkem byla řada trestních, ale i správních řízení, která se většinou odehrála u brněnských soudů z iniciativy brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.  Jako  žalobce vynikl státní zástupce Radek Mezlík a senát Aleše Novotného Krajského soudu Brno se „vyznamenal“ rozdáváním vysokých trestů odnětí svobody. 

Pozoruhodné bylo, že v některých bodech docházelo ke kriminalizaci jednání z roku 2010 na základě právních definic, které vznikly až r.2015 nebo i později. Platí to např. o revizních zprávách nízkonapěťových rozvodů, o kterých soudy až v r.2015 stanovily, že příslušná měření se měla provádět výlučně na sítích, k nimž byly připojeny fotovoltaické panely a měniče proudu. Pokud revizní technik proměřil síť bez jejich připojení, měl nárok na  odsouzení k vysokému trestu. 

Zpráva o stíhání zašovských solárníků (zde)je zvláštní již tím, že k jejich „zločinu“ mělo dojít již v prosinci r. 2010. Nevím, proč soudní řízení trestní dospělo k závěru až nyní. Při četbě popisu skutkové podstaty a údaje o škodě 1,5 mlrd. Kč, způsobené neoprávněným čerpáním ceny podle ceníku pro r. 2010, se mi vybavily vzpomínky na trestním stíhání budovatelů chomutovských solárních elektráren holdingu Z Group podnikatelského klanu Zemků, které jsem sledoval přímo v soudní síni. Nepodmíněné tresty odnětí svobody si od senátu Aleše Novotného odnesli mimo jiných jednatelé investujících společností Alexandr a Zdeněk Zemkovi, jimž žalobce bez důkazů vložil do hlav podvodný záměr získat licence použitím nepravdivých údajů o převzetí do majetku jejich firem nedokončeného zařízení elektráren. Mezi nepodmíněně odsouzenými byl také revizní technik Vladimír Čimpera, který jako technický dozor na stavbě vypracoval 17 revizních zpráv o dokončení nízkonapěťových rozvodů, ovšem bez připojení fotovoltaických panelů. 

Rádoby odborníci ERÚ, na základě jejichž posouzení stavu elektráren na místě dne 31.prosince 2010 odpovědná pracovnice ERÚ vydala licence, nemuseli nést odpovědnost za své rozhodnutí. Z logiky věci vyplývá, že rozhodli spatně. Vyznamenali se jako svědci zvláště při popisu stavu střešní elektrárny VT-Sun, na kterou sice nevystoupili, ale svědčili, že nebyla dokončená. Nicméně nečelili obžalobě, zato posloužili jako svědci žaloby. 

Na pozadí výše zmíněných vzpomínek jsem viděl budoucnost obžalovaných černě. Zdá se totiž, že stav solární elektrárny v Zašové byl ve chvíli vydání licence ještě horší než jejích chomutovských předchůdkyň. Podle žalobce k datu vydání licence prý nebyla hotová, chyběly některé listiny, jiné byly padělané. Ještě v únoru a červnu se na stavbu přivážely tisíce fotovoltaických panelů. 

Avšak senát předsedkyně Jaroslavy Bartošové všechny obžalované zprostil obžaloby. Podle novinových zpráv soudě předsedkyně senátu hodnotila stav elektráren v souladu s reálnými poměry jejich budování a současným stavem právních názorů. 

Je to důkaz, že od doby zahájení trestního řízení proti odsouzeným z kauzy chomutovských elektráren se věcné znalosti soudců a jejich právní názory vyvíjely. Rozsudky z let 2016 a těsně následujících zkoumali zpětně různí právníci i odborníci z provozu a odhalovali vady uvažování státních zástupců a soudců. Příkladem neoficiálního shrnutí výsledků jejich práce je nevydaná kniha, dostupná na internetových stránkách spolku Chamurappi z.s. (zde). 

Odlišné posouzení skutkové podstaty v kauze zašovské elektrárny proti těm chomutovským není jediným důkazem, že došlo k posunu ve věcných znalostech a v právních názorech soudců. Např. reviznímu technikovi,  který provedl měření pro revizní zprávu bez připojení fotovoltaických panelů, dnes soud obvykle přizná, že jednal v dobré víře. 

Jako laik soudím, že kdyby se dnes odsouzení z kauz chomutovských elektráren dostali znova před soud, za předpokladu, že by je soudil nepodjatý senát, patrně by se rovněž domohli zprošťujícího rozsudku. Stala se jim křivda, která zasluhuje nápravu. 

Jenže mají smůlu. V době, kdy uplatnili opravné prostředky, šikanování solárníků bylo stále ještě v módě. Odvolací senát Vrchního soudu v Olomouci sice opravil vypuštěním slůvka „ani“ výrokovou větu, podle které elektrárny nebyly dokončeny ani zčásti, ale obžalované nezprostil. Do projednávání dovolání zasáhla nějaká „vyšší moc“, která z řízení vypudila zákonného soudce Petra Šabatu (vyloučil se pro podjatost s velmi podivným vysvětlením, ale mezi přáteli si prý stěžoval na nátlak) a jeho  nástupce samozřejmě nevyhověl. 

Dle mého laického úsudku by přes minulé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR mohl vrátit řízení na začátek ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Argumentace by byla obtížná (zákon nedovoluje  ministrovi polemizovat s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR v dovolání), ale jistě by se dala najít vhodná konstrukce. Jenže úvahou o možnosti podat stížnost pro porušení zákona se již kdysi zabývala exprokurátorka  Marie Benešová, která odmítla vyhovět podnětu a pro ministerské úředníky je její názor posvátný. Ministr Pavel Blažek není vázán ani míněním Marie Benešové, ani názory ministerských úředníků. Obdržel nejméně dva další podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, ale zatím nerozhodl. Jde o to, zda podlehne pokušení pokusit se o nápravu křivdy.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PERLY SENÁTORKY KOVÁŘOVÉ

Z fotografie na stránkách Parlamentních listů se na mne usmívá veselá stařenka. Je to senátorka Daniela Kovářová. Fotografie doprovází zprávu o jejích odpovědích na dotazy čtenářů Parlamentních listů (zde). Text sestává z výroků, vytržených z kontextu. V takovém případě tomu ani nemůže být jinak a nemá smysl vzrušovat se nad obsahem. Ostatně obraz sympatické výtržnice v senátní šedi neutrpěl. Ani příjemné vzpomínky z mé paměti na její působení jako ministryně spravedlnosti a  na její výkon obhájkyně v trestní věci nevyvanuly. 

Přesto mě jedna z „perel“ vyvedla z míry. Paní senátorka se jednoduše vypořádala s nelibostí čtenářů nad délkou českého soudního řízení. Podle ní ve srovnání s cizinou patří naše justice spíše k těm lepším a délku procesů prodlužují obžalovaní, kteří využívají opravné prostředky. Její vývody jsou zčásti v souladu se statistikami. Působí to dojmem, že obžalovaní by udělali nejlépe, kdyby  se neodvolávali a nedovolovali by obhájcům, aby si vymýšleli i jiné zásahy, jež vedou k prodloužení procesů. 

Netuším, zda její výroky jsou odrazem vědomí, že obhájci někdy s jásavým optimismem vedou klienty do předem ztracených bitev, jež kromě ztráty času nic nepřinášejí. Jako příklad uvádím ústavní stížnost, kterou podal Pavel Buráň proti zprošťujícímu rozsudku manželů Novotných. Z mého laického pohledu neúspěch byl vysoce pravděpodobný, zadavatel kromě ztráty času nic nezískal, ale autor ústavní stížnosti nejspíš palmáre nevrátil. Nemyslím, že tyto ojedinělé advokátské úkony výrazně ovlivňují průměrnou délku procesů. 

Na základě dlouholeté praxe justičního potížisty se na problém nemohu dívat přes statistiky. Je pravda, že extrémně dlouhé procesy a extrémně dlouhé procesy s nespravedlivými rozsudky zvlášť jsou ojedinělé. Nemění to ale nic na jejich hrůznosti. Pochybuji, že politici (včetně ministrů spravedlnosti), soudci, státní zástupci či  ministerští úředníci se dokáží vžít do strádání jejich obětí, např. do prožitků matky dvou malých dětí, která žije již téměř dva roky v hrůze, že se po dobu osmi let bude muset odloučit od dětí. A díky otevřenosti americké justice máme k disposici exaktní důkazy, že v soudním řízení může docházet k omylům, v daném případě i při vyhlášení rozsudku smrti. Naši soudci určitě nejsou méně omylní než američtí. Opravné prostředky jsou proto naprostou nezbytností, bez které by za mřížemi mizelo daleko více nespravedlivě odsouzených. 

Ostatně prodlužování procesů použitím opravných prostředků obhajoby není pravidlem. Je to patrné například z kauzy „Čapí hnízdo“, stále ještě dosti pozorně sledované veřejností jako proces proti Andreji Babišovi, jenž v ní ale je vedlejší figurou. Obhajoba si v ní vedla úsporně. Jediným snad nadbytečným úkonem byla žádost o předběžné projednání obžaloby, které soud nevyhověl. Pokud posuzujeme případ jako celek včetně přípravného řízení působila v něm potřeba opakovaného vydávání Sněmovnou  Andreje Babiše k trestnímu řízení jako vis maior, proti které není obrany. Ale již samo pozdní zahájení soudního řízení je výsledkem snažení strany žalující: po zastavení trestního řízení proti všem obviněným dozorovým státním zástupcem zasáhl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman částečným zrušením usnesení o zastavení trestního stíhání, po němž došlo na soudní řízení. Do hlavního líčení pak vnesl neúčelné ztráty času žalobce vyžadováním výslechů dětí obžalovaného Andreje Babiše, které sloužily pouze k vyvolání jeho psychického strádání. Obžaloba v podstatě popírá část vlastních závěrů státního zástupce z přípravného řízení. V dalším vývoji se žalobce podřizuje právním závěrům nadřízeného. Sečteno a podtrženo: na zdlouhavosti kauzy Čapí hnízdo má strana žalující větší zásluhu než obhajoba.  

Na vyvolání průtahů dokonce nemusí mít obžalovaní žádnou vinu. Stačí, když subjektivní  přesvědčení žalobce o vině obžalovaných najde nekonečné porozumění u odvolacího soudu. Sledoval jsem případ (zde), probíhající od počátku přípravného řízení do osmého rozsudku devět let. Tři senáty nalézacího soudu postupně vynesly sedm zprošťujících rozsudků, proti nimž se žalobce okamžitě odvolal. Odvolací soud mu v některých případech vyhověl dříve než obdržel ve lhůtě podané vyjádření obžalovaných. Až šikovný předseda čtvrtého senátu si poradil způsobem chytré horákyně: osmým rozsudkem uznal vinu jedné obžalované, ale neuložil jí trest a u dvou obžalovaných prohlásil jejich případy za promlčené. Domníval se, že se nikdo neodvolá. 

Příčinou zdlouhavosti mohou být objektivní pravidla procesu. Platí například zásada, že soud musí mít při rozhodování k disposici úplný trestní spis, který existuje pouze v jednom oficiálním vyhotovení. Nebyla dosud provedena digitalizace trestních spisů, která by umožnila, aby v případě potřeby se spisem souběžně nakládalo více soudů. Dojde-li v dané věci k více dílčím procesům, řízení se vede u jednoho z nich, ostatní musejí čekat. Bývá to jednou z příčin nekonečných dodacích lhůt při řízení o dovolání nebo ústavní stížnosti. Může pak dojít ke kuriozním situacím. Jako člen spolku Šalamoun jsem sledoval trestní stíhání u nejmenovaného soudu proti obžalovanému pro brutální vraždu, později odsouzenému k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let (zde). Řízení bylo vedeno vazebně. Když se obžalovaný odvolal proti rozsudku, spolek Šalamoun  vyzval předpokládanou předsedkyni odvolacího senátu, aby se vyloučila pro podjatost. Protože „podjatost“ je v povědomí soudců sprosté slovo, nevyhověla a čelila pak stížnosti, o které musel rozhodnout Nejvyšší soud ČR. Trestní spis tedy odputoval do Brna. Když se pak vrátil na Vrchní soud v Praze, jeho soudci zjistili, že v mezidobí naběhla lhůta pro rozhodnutí o prodloužení vazby. Předsedkyně nalézacího soudu vazbu prodloužila, ač neměla k disposici spis. Rozhodnout o vazbě měl správně Nejvyšší soud ČR jako držitel spisu. Vrchnímu soudu v Praze nezbylo, než konstatovat, že prodloužení vazby bylo nezákonné a poslat do věznice faxem příkaz k okamžitému propuštění obžalovaného na svobodu. Protože písemné vyhotovení usnesení se vydává až s určitým zpožděním, obžalovaný se divil, když musel náhle opustit věznici, aniž by znal důvod. Dostavoval se pak disciplinovaně k hlavnímu líčení jako svobodný člověk, čímž podal důkaz, že uvalení vazby státním zástupcem s minulostí prokurátora bylo v daném případě nadbytečné. 

Ke zcela zbytečným procesům a průtahům při jejich nápravě může dojít v důsledku jednoznačně nemravného a nezákonného jednání soudců a státních zástupců. Zabýval jsem se případem dvou mladíků, kterým soud nepovolil  obnovu procesu, když se na policii doznal pravý pachatel skutku, za který byli odsouzeni. Jejich trápení začalo v r. 2004 a spravedlnosti se jim dostalo až rozsudkem z 3. května 2017 (zde). Jako žába na prameni provázela celý proces státní zástupkyně,  bývalá prokurátorka, která stála u zrodu případu jako dozorová státní zástupkyně a žalobkyně, a překážela pak důsledně v nápravných opatřeních neúspěšnými stížnostmi až do zamítnutí jejího odvolání výše zmíněným rozsudkem odvolacího soudu. Nezákonné bylo již prvotní odmítnutí povolení obnovy procesu a jeho potvrzení odvolacím senátem. Když ale vyhověla ministryně Marie Benešová podnětu spolku Šalamoun ke stížnosti pro porušení zákona a Nejvyšší soud ČR rozhodl, že usnesením odvolacího senátu byl porušen zákon v neprospěch odsouzených a přikázal jednat znova o obnově, nalézací soud pak již jednal sice liknavě, ale přece jen v souladu s literou zákona. Vzepřela se pouze zmíněná státní zástupkyně, která by si zasloužila zápis do Guinnessovy knihy rekordů za vyvolávání průtahů v trestním řízení. 

Pozoruhodná je skutečnost, že za nepřístojnosti, které ke škodě nespravedlivě odsouzených spáchali soudci a státní zástupci, nikdo z nich nemusel nést odpovědnost. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo trestní oznámení skončily v koších odpovědných činitelů. Prodlužování procesů nepřístojným beztrestným jednáním soudců a státních zástupců bychom našli i v jiných případech, byť jejich koncentrace ve zmíněné kauze je výjimečná. A to je další příčina dlouhých procesů, o které se paní senátorka nezmiňuje. Pokud se odvolávají obvinění, většinou jednají v souladu s právem, zatímco ti druzí často jednají protiprávně.  Beztrestnost odpovědných činitelů trestního řízení je jednou z významných příčin vzniku extrémně dlouhých a nespravedlivých procesů. Zatím ji mají zvyklostním právem zaručenu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.